Fotograf svůj záznam provádí prostřednictvím světla. V prvních desetiletích vývoje fotografie vzhledem k malé citlivosti fotomateriálů ovšem mocně zápolil s jeho nedostatkem. Dochovaly se karikatury, na níž se zkroušený fotograf se stativem doprošuje přízně boha Slunce - Helia. Pozdější technický pokrok v tomto směru významně pomohl, díky širšímu uplatnění elektřiny se od počátku 20. století samo světlo mohlo stávat fotografovým tématem.
Na našem snímku ovšem umělé světlo ještě není, ani lustry nesvítí, jsou pouhou dekorací. Ostatně vše na snímku je nahrané, jde o iluzi skutečnosti. Fotograf tu byl, stejně jako v pozdějším filmu, v roli režiséra. Dekorace vznikla u něho v ateliéru. V dolní části snímku dokonce vidíme podlahu studia, na ní je položen vyvýšený stupínek a na něm jsou umístěna křesla, klavír a další nábytek. A samozřejmě herci, ztvárňující své role pro obraz tanečního večírku. Okolo stupínku je pozadí s namalovanými okny, sloupy, závěsy a lustry. Iluzi velkolepého bálu napomáhá i promyšlené zdůraznění prostorovosti, takže kompozice má tři roviny: trojici v popředí, skupinu u klavíru, tančící společnost na pozadí. Snímek má tak tři paralelní děje, což jej z dobového hlediska  činí poměrně mimořádným. S pojetím více dějů na jednom snímku se spíše  setkáváme až v současném dokumentu. Kostýmy odpovídají své době, jen stojící postava u klavíru má poněkud mozartovský střih.
A můžeme se ponořit do děje a rozvinout vlastní fantazii. To tento snímek už ve své době předpokládal, neboť byl v podstatě obrazovou předlohou pro vyprávění. Ostatně na některých stereosnímcích býval dokonce děj ,,příběhu” z rubové strany natištěn. Co tedy vidíme? Dvě ženy vpopředí si asi sdělovaly svá tajemství a zasvěcovaly do nich i klečící dívku. O čem mohly hovořit? Třeba o tom, jak najít partnera a dobře se vdát? Žena v tomto hledání bývala odkázána do dost pasivní role. A je fakt, že při podobných společenských dýcháncích vždy zůstávaly nějaké ženy “na ocet”, jejich očekávání zůstávalo nenaplněno. Právě na tuto roli snímek možná upozorňuje.
    V další rovině kompozice  je klavírista  s mírně tajemnou postavou stojícího muže v historickém kostýmu a la Mozart. A ve třetí části výjevu je společnost při tanci uspořádaná v jakémsi vějíři, abychom i zde cítili hloubku obrazu. Úplně vzadu vidíme hlavičku zase nějaké osamělé dívky.  
    Výjev z tanečného večítku nám říká, co se objevuje běžně v i současné realitě, že se většina sice dobře bavila, ale část účastníků byla nějak ,,mimo”.  I tímto kontrastem je fotografie nevšední a  má i cenu dokumentu,, byť umně aranžovaného. 

Psáno pro Reportér Magazín.

Snímek pochází ze Sbírky Scheufler. Jakákoliv manipulace s ním, včetně stažení, je možná jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.