Při čtení fotografií bývá mnohdy zajímavé zkoumat, proč daná fotografie vlastně vznikla, co vedlo fotografa, aby snímek exponoval. V jakém postavení byl tentokrát fotograf vůči zobrazovaným, proč fotografoval? Budeme jen spekulovat: Neznámý český legionář byl vášnivý fotoamatér. Zachovalo se po něm fotoalbum a cyklus kolorovaných diapozitivů. Snímkům dával často názvy. Nebyl profesionál, který měl v ,,náplni práci” dokumentovat bojové aktivity, žádné takové záběry v jeho albu nejsou. Většinou zobrazoval jen lidi, které legionářský vlak při svém putování na východ míjel. Vedle bizarních a zvláštních ,,typů”, jako je naše fotografie, fotografoval i třeba mámy peroucí v potoce prádlo, hrající si děti. Možná v tom byl i podvědomý stesk po domově, po normálním životě. Tu bědnou dvojici, která se ocitla v blízkosti jeho vagónu, nešlo nefotografovat. Zvláštní, jiné, nevšední, vždy fotografy přitahovalo... Mladík asi o zrak přišel ve válce, proto byl ve zbytcích uniformy. Na zádech nese svůj a přítelův ranec s jejich majetkem. Oba potřebovali jeden druhého, jsou doslova propojeni. Fotograf - možná i záměrně - záběr komponoval tak, že tyč konstrukce z vagónu vede k hrbáčovu krku, takže na první letmý pohled vytváří iluzi ještě dalšího propojení, nejen klackem, který drží v ruce.  Chlapec nízkého vzrůstu s hrbem, možná památkou na úraz v raném dětství,  je bos, ten druhý starší má důkladné vysoké boty.  Jaký byl jejich další osud, kam spolu došli?

Snímek má vlastně nadčasový charakter a nebýt nápisu azbukou a detailů oblečení  nemuseli bychom jej zařadit ani do reality Ruska a tamní občanské války. I tato fotografie se zařazuje k těm v dějinách, které jsou obžalobou války, ale zároveň demonstruje cosi, co bychom mohli označit jako sílu života, úpornou touhu přežít! Protiválečná fotografie nemusí zachycovat jen boj. Po návratu domů neznámý fotograf snímky uspořádal do alba a komusi poskytl, aby z nich vytvořil diapozivy a ty nakoloroval.  A s těmi se konaly přednášky o úloze českých legií v Rusku... Ale když snímek komponoval, určitě na tuto jejich roli nemyslel. Ostatně i fotografa jako vojáka mohl stihnout podobný osud, ve válce si nikdo není jist ničím. Věřil, že se dostane živ domů a že snímek bude doma ukazovat a říkat svůj (a jejich) příběh. Hlavně  proto stiskl spoušť, protože věřil, že přežije a negativy doveze domů. Fotografování mu asi pomáhalo v té divné válce okolo železnice žít. A za pózování pro snímek ti dva možná dostali odměnu v podobě jídla.

Psáno pro Reportér Magazín.

Fotografie pochází ze Sbírky Scheufler. Jakékoliv užití snímku, včetně stažení, je možné pouze po souhlasu majitele a uvedení zdroje.