Pro dějiny fotografie jsou často zajímavější snímky nezachycující výjimečné chvíle, Události s velkým U, ale snímky všedních chvil. Ty totiž mnohdy o fotografování a podstatě fotografie a jejím postavení  v soudobé společnosti vypovídají mnohdy více, než záběry výjimečných situací. Ty se sice občas dostanou do učebnic, ale nebývají zrcadlem života.

Ke koloritu měst, z nichž většina žila v sousedství s řekou, patřily v zimě ledaři. Jejich úkolem bylo získávat  přírodní led, který se používal zejména ke chlazení piva. Led se těžil přímo ze zamrzlých řek a uskladňoval v zemních krechtech nebo pro ně zbudovaných ledárnách. V Praze tuto činnost vykonávali také voraři, kteří se v zimě nemohli plavit, nebo pískaři, kteří se jinak zabývali těžbou písku ze dna Vltavy.  V Praze byl k uskladnění ledu společností Akciové ledárny krátce před Velkou válkou vybudován v Braníku areál Branických ledárnou, odkud se led rozvážel po jednotlivých hospodách v Praze a jejím okolí. Proto byly součástí ledáren také stáje, údajně  pro 120 koní. Idyla s těžbou a rozvozem ledu v Praze definitivně skončila v roce 1954 s dokončováním Slapské přehrady.

          Šítkovská náplavka a její pokračování směrem k Jiráskovu  mostu byla tradičním místem, kde se led v Praze dobře těžil. Zdá se, že ledaři přítomnost fotografa ani nezaznamenali. Všichni pilně pracují a nakládají led do připravených vozů.  Výjev působí až hekticky, jakoby pracovní tempo bylo horečnaté a mělo každým okamžikem nastat velké tání. Fyzická práce zkrátka hřeje... Nahoře na náměstí akci sledují diváci. Z hlediska reportáže, neboť o ní se jedná, je vše přehledné a srozumitelné. V popředí, řekněme v prvním kompozičním plánu, je vlastní předmět úsilí, to jest led, ve druhém jsou jeho dobyvatelé se svou archou - vozem, ledem většinou už naplněným. Pak je zeď nábřeží, na jehož vrcholku, ve třetím kompozičním plánu, jsou okounějící diváci. Ti jsou pro vyznění kompozice  stejně důležití jako pracující, jsou jejich kompoziční a ideový protipól. Fotograf mohl jistě stát bezpečně na náplavce, fotit ledaře z boku, ale to by diváky do foťáku nedostal. Pro svůj záběr musel stát na ledu řeky, nebo ve člunu, protože chtěl mít v popředí led a na pozadí diváky.  Snímek tak získal mnohem větší působivost a prostorovou  logiku. Obé činí snímek zajímavým a názorně ukazuje, že fotograf Rudolf Bruner-Dvořák měl smysl pro podstatu a srozumitelnost reportážní zkratky.

         Je možné, že zakázka na reportáž s ledaři vznikla v souvislosti s dokumentací prostor pivovaru a ledáren v Braniku, kde Bruner-Dvořák kolem roku 1910 rovněž fotografoval. Ovšem na velký formát negativu, v tomto případě se jednalo jen o ,,příruční” formát – sklo velikosti  8,5 x 17 cm. 

Psáno pro Reportér Magazín.

Originální stereonegativ pochází ze Sbírky Scheufler. Jakákoliv manipulace se snímkem, včetně stažení, je možná jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.