Na zámku Velké Březno byl 11. 6. 2010 představen  skupinový daguerrotypický portrét  hraběte Karla Chotka s rodinou a doprovodem.  Karel Chotek byl tehdy nejvyšší purkrabí Království českého, byl tedy nejvýznamnějším mužem v zemi, kde zastupoval panovníka.  Podle deníkových záznamů lze usoudit, že daguerrotypie byla pořízena na podzim roku 1839 v Mnichově, patrně 4. listopadu. Pokud se tato pro dějiny fotografie velmi raná doba vytvoření bezpečně prokáže, jednalo by se o nejstarší známou portrétní fotografií, uchovávanou v České republice a podle data zhotovení druhou nejstarší daguerrotypií v našich sbírkách vůbec.
Prezentované zobrazení daguerrotypiie pořídil koncem 19. století  Karel Maria Chotek, uznávaný amatérský fotograf,  tehdejší majitel zámku.  Ten měděnou daguerrotypickou desku svého děda vyjmul z původního rámečku, aby se mu lépe fotografovala bez krycího skla, které každou daguerrotypii chránilo.  Srovnáme-li jím pořízený obraz s originálem, je zřejmé, že se daguerrotypický obraz  již zčásti vytratil. Fotografie obecně není ve své fyzikálně chemické podstatě stálá a digitalizace tak může zakonzervovat její stav. 
Autorství tohoto u nás nejstaršího fotografického portrétu není zatím zřejmé.  Je možné, že jím byl sám  Carl August Steinheil, jehož daguerrotypie byly tehdy v Mnichově vystavovány, přičemž  o návštěvě výstavy jeho daguerrotypií se v deníku dne 23. října přímo píše.  Je také zajímavé, že po prozkoumání deníků, které si tehdy jak hrabě Chotek tak nejstarší synové téméř denně vedli, nelze jednoznačně určit den, kdy se snímek vydařil. Studiem deníků se zabývala Dr. Milada Sekyrková z Národního technického muzea. Deníky jasně hovoří o daguerrotypování, které absolvoval jejich přítel hrabě Séraincourt, na snímku rovněř přítomný, a o tom, že si Chotkovi prohlíželi hotové daguerrotypie a že snímky se 3. 11. nepovedly, takže se následující den musely opakovat. Nejvyšší purkrabí se každopádně na daguerrotypování  odehrávající se někde v zahradě přepychově oblékl. Má na sobě černý frak se všemi vyznamenámí a na krku dokonce stužku s nejvyšším oceněním, jaké kdy dostal - Řád zlatého rouna. Je zjevné, že sám akt daguerrotypování chápal jako výjimečnou událost. Je přítomna celá jeho rodina, včetně syna Emanuela, který zemřel roku 1843 (první vpravo). Sedící chlapec je Chotkův nejmladší syn  Bohuslav, narozený 1829. Nesedí na tvrdé zemi, ale na polštářku. Byl otec Žofie Chotkové, manželky Ferdinanda d'Este, k jejíž zálibám rovněž patřilo fotografování. Fotografii se věnoval i syn Antonína Chotka Karel Maria Chotek, autor reprodukce daguerrotypie. Jeho otec, Antonín Chotek, stojí vpravo od Karla Chotka.

I když expozice trvala několik sekund a vše bylo jistě pečlivě zaranžováno, portrét působí neobyčejně živým dojmem. Nevidíme žádné strnulé postoje, ale celá společnost byla zachycena v živém rozhovoru, jakoby "zvěčnění" považovala trochu za zábavu. Sám nejvyšší purkrabí je neostrý, protože se pohnul, neboť  se naklonil ke své chotii. Ostře není zobrazena ani malá dcerka, která si srkala prst do pusy. U skupinových snímků bývá osoba požívající největší úcty obvykle ve středu záběru; je sympatické že zde to není sám místodržitel, ale žena. Okolo ní jakoby se vše točilo... Vzhledem k neostrým figurám je možné, že právě tato daguerrotypie byla považována za nepodařenou a že je to ta, která byla vytvořena 3. listopadu. Ta takzvaně povedená z následujícího dne se zas nedochovala do dnešní doby... To je ovšem hypotéza.

Připomeňme si, že nejvyšší purkrabí  Karel Chotek byl výjimečně schopný muž. S jeho působením v úřadě byla spojena rozsáhlá modernizace země, projevující se například budováním cest.  Praha za jeho doby se neobyčejně pozvedla, čehož památkou jsou i názvy Chotkova silnice a Chotkovy sady.

Snímek vznikl krátce po zveřejnění podrobností o zhotovování této nejstarší v praxi používané fotografické techniky. Vůbec nejstarším snímkem, který se u nás nachází, je daguerrotypie zátiší, vytvořená samotným tvůrcem procesu - L. J. M. Daguerrem. Je rovněž  ve sbírkách Národního památkového ústavu a to na Státním zámku Kynžvart. Ohledně zhotovení snímku na podzim 1839 lze jistě vznést pochybnosti, neboť v této době se v podstatě užíval jen Daguerrův expozičně mnohaminutový proces a nebyly ještě k dispozici objektivy s větší světelností, které se zvýšením citlivosti daguerrotypických desek zkrátily expozice z minut na vteřiny. K otázce doby vytvoření by mohl posloužit rozbor složení citlivé vrstvy daguerrotypie.