Snímku dominuje plně obsazený člun, na němž množství lidí  působí až absurdně. Loď kotví u břehu, na němž stál fotograf. Všichni, až na chlapíka zabývajícího se kotvením, hledí na muže s fotoaparátem a čekají na ono známé ,,až vyletí ptáček”. Síla zvěčnění, moc fotografa, byla ohromná! ,Zastavil” loď a společnost nemohla vystoupit na břeh, dokud jí fotograf nedal pokyn...

         V pozadí vidíme mohutné skály a nápadný sloup. Nacházíme se v místech, která  už nemůžeme spatřit. Jde o proslulou partii  Svatojánských proudů, které jako nejdivočejší a snad i nejromantičtější  místo na Vltavě, bývala oblíbeným cílem výletníků. Ty jimi projížděly na lodích, jimž se prý přezdívalo ,,biograf”.  Svatojánské proudy začínaly nad Štěchovicemi (na km 93,2), kde plavce vítalo mohutné skalisko, které vidíme na snímku.  Táhlo se až do poloviny řeky.  Na onom skalním hřbetu stál zdaleka viditelný takzvaný Ferdinandův sloup, pocházející asi z roku 1751. Za ním se nenápadně tyčila socha sv. Jana Nepomuckého, která dala proudům jméno. Socha při ústí Sladovařského potoka byla jakousi mytickou ochranou pro plavce, pro které se plavba v těchto místech stávala nebezpečnou. Řeka se zde zúžila, byla divoká, pěnila se a vířila, vyčnívaly z ní žulové útesy, skály dosahovaly až k vodě. Romantika se tak snoubila se zvláštní divokostí. Před úpravou řečiště za Ferdinanda III. prý „celé vory se zde rozbíjely a na sta plťařů zde utonulo“. První nebezpečný, takzvaný hořejší slap, počínal právě zde, u  skály se sloupem. Každé další skalisko v řece mělo své jméno, jako třeba Dědek nebo Kubíček. 

       Kouzlo Svatojánských proudů obdivovaly po rozkvětu turistiky od osmdesátých let předminulého století na jaře a v létě stovky turistů na člunech. Pod Ferdinandovým sloupem býval také přívoz. Romantika svatojánských proudů  zmizela ve vodách štěchovické přehrady, dokončované v letech 1941-1944. 

Psáno pro Reportér Magazín.

Snímek pochází ze Sbírky Scheufler. Jakékoliv užití, včetně stažení, je možné jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.