Fotografie s tématikou pití piva

Ve vzpomínkách z druhé poloviny 19. století se řada pisatelů  shoduje v tom, že český veřejný a společenský život té doby se odehrával v hospodách. Ty pochopitelně tvořily nejpřirozenější organizační jednotku. Kde jinde by se mohla konat shromáždění spolků i dělnické schůze? V hospůdkách se nejen hovořilo  a popíjelo, ale také tvořilo, psaly i protesty a manifesty. Některé pivnice prosluly jako shromaždiště předních představitelů české kultury. Například známou "flekovskou akademii" v Praze vedl malíř Ladislav Novák, duší společnosti Mahabharáta v pražském tomášském pivovaru byl zas Jakub Arbes, po jehož boku pravidelně vysedával Mikoláš Aleš.  
    Malý lexikon názvů hospod a  hospůdek poskytne i jisté poučení o době, neboť  vlna vlasteneckého zanícení zasáhla i tam. Pivo se popíjelo U české koruny, U české udatnosti, U Slavie, U českého rytíře, u Čecha pod Řípem, U slovanské lípy, U lípy, U tábority, U Žižkova dubu, Na Trocnově, V národě, U svornosti i U Lipan. Protože česká společnost 19. století byla historickými reminiscencemi přímo prostoupena, tvořily další početnou skupinu názvy po známých osobnostech českých dějin od Přemysla Oráče po maršála Radeckého. Nejvíce názvů se ovšem opíralo o tradiční označení místa (Na ztracené vartě, U labutě), nebo se odvozovalo od jmen dávných i současných majitelů (U Fleků). Zvlášť půvabné byly některé raritní názvy: V jedové chýši, Na svinčíku, Na bídě, Na rozkoši, V kufru, Ve staré base.
    Nejstarší fotografie hospodské prostředí imitovaly v ateliérech fotografů, přičemž fotograf se snažil vzbudit iluzi skutečnosti. Portrétovaný tak byl fotografován například vedle sudu s pípou a se džbánkem v ruce, což obé posloužilo jako jakýsi atribut jeho záliby. Oblíbené byly také snímky pánů, kteří před fotografem popíjeli a hráli karty.  Nejcenější možností fotografie je zachycení momentálního stavu, zlomku sekundy, což determinovala  nízká citlivost tehdejších fotomateriálů. V 19. století se proto vrcholné emoce i pohybové akce většinou nahrávaly, z čehož vyplývá, že portrétovaní museli prokázat určité improvizační schopnosti a fotograf musel občas být jakýmsi režisérem. Je asi přirozené, že amatérští fotografové koncem 19. století mnohdy prokazovali větší schopnosti improvizace než ctihodní fotografové  profesionální.