Téma proměny identity provází celé dějiny fotografie. V ateliéru fotografa 19. století nešlo primárně o zobrazení reálné skutečnosti, ale o podání portrétovaného tak, jak on chtěl, aby se jevil. Ve způsobu, jak fotograf dokázal portrétovaného přetvořit, se mnohdy oceňovalo fotografovo „umění“ (ve smyslu umět přetvořit). Proto v ateliérech renomovaných fotografů bylo k vypůjčení tolik kostýmů a tolik různých pozadí a dekorací, které mnohdy hrály roli atributů.Převleky v ateliéru fotografa mohly být také ventilem,  jak dočasně uniknout z prostředí konvencí. Lišit se, dávat okázale najevo svou jinakost, vtipnost, nebrat sám sebe příliš vážně, dělat svými vtípky radost bližním, hrát si, snaha být někým jiným jako výraz skryté touhy – to vše nalezneme na ateliérových snímcích, na nichž si lidé hráli se svým vlastním zjevem. Fotografická vizitka v tomto směru mohla být i určitým poselstvím ve smyslu: „Já jsem jiný než ostatní“.

Hry s vlastním zjevem souvisely i s přirozenou lidskou hravostí a rolí divadla ve společnosti 19. století. Inscenovanost a aranžovanost, jako základní znaky fotografie 19. století, byly samozřejmě zčásti podmíněné i možnostmi soudobé fototechniky. 

První cyklus „neherců s převleky“ vznikl u nás na daguerrotypiích již v roce 1848.

Snímky pocházejí ze Sbírky Scheufler. Na jejich užití se vztahují majetková práva; jakékoliv užití, včetně stažení, je možné jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.