Fotografové začali zachycovat Pražský hrad ve stopách kreslířů a malířů, kteří objevovali jeho půvab  dávno před vynálezem fotografie v roce 1839. Zejména na panoramatech je patrné, jak kopírovali jejich stanoviště a inspirovali se jejich pohledy. Mezi jmény fotografů Pražského hradu 19. století nalezneme vesměs jen profesionály, neboť fotografování bylo v prvních desetiletích vynálezu náročným počínáním. Mnohé fotografie v sobě nesou kompoziční a výrazové prvky ovlivněné zápasem s fotografickou technikou.

Nejstarší dochované snímky Hradu pocházejí až z roku 1856, kdy vznikl první soubor snímků Prahy, jehož autorem byl Andreas Groll. Podobně jako Groll tvořil své fotografické veduty Wilhelm Rupp, který je autorem druhého nejstaršího hradčanského panoramatu z nábřeží, kde měl svůj ateliér.

Od 60. let 19. století se fotografie díky portrétním vizitkám a stereofotografiím začala stávat vyhledávaným artiklem. Pražský hrad tehdy fotografovalo mnoho fotografů zahraničních i domácích, z nichž zdaleka nejúspěšnější byl František Fridrich. Jeho velkým přínosem byl zájem o fotografování interiérů a určení stanovišť, z nichž vycházeli fotografové po několik dalších desetiletí. V květnu 1868 se poprvé fotografovaly také korunovační klenoty.

Fridrichovým současníkem byl Jindřich Eckert, který byl zřejmě první, kdo fotografoval Pražský hrad na zakázku a to pro Jednotu pro dostavbu chrámu sv. Víta. Několik záběrů z hradních prostor nalezlo také uplatnění v Eckertově publikaci Praha královská, první svého druhu (1898). Roku 1873 Eckert pořídil světlotiskové faksimile kodexu, vydané Kapitulou sv. Víta, za což získal ocenění na Světové výstavě.

Od 80. let 19. století zasahoval do dějin fotografie Pražského hradu pražský nakladatel Karel Ferdinand Bellmann, resp. jeho syn Artur Maschka-Bellmann, člen Fotografické společnosti ve Vídni. Bellmannův podnik vydával fotografie i světlotisky a později rovněž pohlednice. Ve stejné době fotografoval na Pražském hradě František Krátký, proslulý svými stereofotografiemi. Jeho snímky zaujmou vynalézavým využitím širokoúhlých objektivů.

Při čtení fotografií z předminulého století vnímáme jejich odlišnost od moderní fotografie 20. století, kdy fotograf se stal mnohem svobodnější v technice záběru i ve výběru motivů. Na snímcích 19. století dlouhý čas expozice odstranil postavy v pohybu i mraky, tonální škála byla redukovaná, fotografie byly vesměs v teplém hnědém tónu. Fotografie Pražského hradu z 19. století nejsou sice tak významné pro dějiny média fotografie, ale jsou neocenitelné jako dokument architektonických proměn, které zásadně změnily tvář legendárního místa.

Dobové originály pocházejí ze Sbírky Scheufler. Jakékoliv jejich užití (včetně stažení) je možné jen po souhlasu majitele.