Živé obrazy a fotografické scény

Živé obrazy byly v 19. století velmi oblíbené a komponovaly se při nejrůznějších příležitostech zejména na divadlech, slavnostech, plesech a výstavách. Živý obraz byl výpravnou kompozicí glorifikující nějakou ideu nebo připomínající určitý historický děj. Pohyboval se v rozmezí mnoha oblastí umělecké tvorby (divadla, scénografie, malířství, sochařství, literatury), byl komponován umělci a snažil se stát v plnoprávném postavení  s tradičními uměleckými kategoriemi. Původně živé obrazy vznikaly jako parafráze slavných uměleckých děl, postupem doby u části produkce nabývala vrchu zábavně populární složka. Pohybujícím se živým obrazem byly alegorické vozy. V českých podmínkách plnily živé obrazy mnohdy svou vlasteneckou úlohu a byly nástrojem ovlivňování veřejného mínění. Vytvořená díla mnohdy komentoval dobový tisk.
    Fotograf živé obrazy buď dokumentoval a tím je rozšiřoval pro širší okruh diváků a nebo je sám ve svém ateliéru vytvářel. Do oblasti výpravných živých obrazů na historické téma patří Eckertovy výjevy z povstání tyrolského lidu proti okupaci Tyrol za napoleonských válek v letech 1809-1810, vytvořené v Praze roku 1880. Zvlášť výpravné živé obrazy a to na scéně Národního divadla dokumentoval v roce 1895 Jan Mulač.
     Jednodušší a realizačně nenáročný typ živého obrazu, zpravidla vytvářený fotografem v jeho ateliéru, můžeme označit jako fotografickou scénu. Z historického pohledu jde o předchůdce současné inscenované fotografie, v 19. století mnohdy realizované vedle přímého inscenování divadelního typu formou montáží a dvouexpozic. Nejprostšími fotografickými scénami byly montáže s dvojníky nebo s fotografickými ,,duchy". Již v 60. letech 19. století fotografové s oblibou uplatňovaly aranžmá skupin v různých akcích, od  her, popíjení, boje  a zpěvu po humorné parafráze různých historických výjevů.  Pěknou ukázkou tohoto typu fotografických scén je soubor Karnevalové typy od Jindřicha  Eckerta z roku 1879.  Vzácněji se u fotografa vytvářely  parodie malířských nebo literárních děl. Někdy se přitom využívalo i reprodukcí děl malířů nebo kreslířů, takže vznikaly koláže namnoze se satirickým obsahem. Cenný je v tomto směru soubor kabinetek Moritze Klempfnera, parodující ,,Makartovy čtyři denní doby". Výjimečné postavení- pokud jde o srovnání se zahraniční produkcí -měl soubor několika desítek vizitek Františka Fridricha se scénkami komponovanými na různá úsloví, jejichž text německy byl pod snímkem uváděn.
    V populárně výchovné a zábavné sféře nacházely fotografické scény široké uplatnění a staly se  sběratelským artiklem. Většina fotografických scén včetně obrazů řemeslnických dílen, scén s oper, biblických výjevů a pohádek se do českých zemích importovala, domácí produkce s výjimkou Fridricha nebyla četná.  Její největší rozmach byl zaznamenán v 60. až 80.  letech 19. století; stereofotografie F. Krátkého z Kolína z podobnými náměty jsou však důkazem jejich obliby i počátkem 20. století. Ve svém souhrnu je celá produkce fotografických scén cenným dokumentem soudobého životního stylu a kulturního obrazu doby jako důležité součásti populární kultury sklonku monarchie. Je dokumentem zajímavým z hlediska historie a sociologie, dějin kultury, dějin umění a dějin fotografie pro poznávání ambicí fotografie a pro její rozvoj jako sdělovacího média.

Dobové fotografie pocházejí ze Sbírky Scheufler. Jakékoliv jejich užití, včetně stažení, je možné jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.