10. 6. 1806  Skalice u Nového Boru -  30. 6. 1865 Skalice u Nového Boru

Malíř miniatur a litograf, kolorista fotografií a fotograf.

V letech 1821-25 studoval  na malířské akademii v Praze a poté dva roky na malířské akademii ve Vídni. Po studiu ve Vídni zůstal do roku 1832  a pracoval v dílně J. Kriehubera.  Proslavil se jako portrétní malíř, pracující zpravidla akvarelem na kartonu. Za svou klientelou jezdil  hlavně do českých lázní, často pracoval pro rodinu Kinských. Jeho podobizny, které vykazují vyrovnanou kvalitu a věrohodné podání fyziognomie, nalezneme v mnoha zámeckých sbírkách. Žil střídavě v Praze, ve Skalici a ve Vídni.  Jako uznávaný portrétní miniaturista vytvořil v Praze sérii litotografií známých osobností, mezi nimi  J. K. Tyla, F. L. Čelakovského.

S krizí zájmu o portrétní miniaturu začal v letech 1851-54 kolorovat fotografie a činit vlastní fotografické pokusy. Důvodem změny orientace byl prý oční neduh, který mu bránil v jemné malířské práci. Bekl se stýkal s pražskými uměleckými kruhy, znal také Boženu Němcovou, která se o něm a jeho bratrovi zmiňovala v korespondenci. Hypoteticky mohl být právě on autorem známé daguerrotypie Boženy Němcové  v šálu, připisované Janu Malochovi. V letech 1855-56 vytvořil  soubor vynikajích portrétů na slaném papíře z prostředí pražských měšťanských vrstev, jejichž část se nachází v Muzeu hl. m. Prahy (pod i. č. 19 895).

Podle zprávy v časopisu Lumír založil 30. července 1857 Bekl  s Wilhelmem Ruppem na nábřeží fotografický ateliér. Byl uváděn jako firma "Rupp W. & Bekl Photographie" v čp. 334. Brzy se fotoateliér začal  považoval za nejúspěšnější v Praze, možná i proto, že jako jeden z prvních zaváděl fotografické vizitky. V adresáři na rok 1859 (daný do tisku 1858)  se však Bekl na tomto  místě inzeroval jako "Portraitmaler". Pozadí existeční a umělecké tragédie blíže už asi nepoznáme. Bekl nakonec Prahu   opustil a vrátil se do svého rodiště, kde zemřel v zapomenutí a společenské izolaci.

Na fotografických portrétech, srovnatelných s díly soudobých  světových fotografů,  Bekl zkombinoval zkušenosti malířské tradice s intuitivním využitím možností fotografické techniky. V českém fotografickém prostředí  jeho doby neznáme jiného autora, který použil  zadního nasvětlení  ke zvýraznění kontury portrétovaných, využíval pohybové neostrosti i lesku předmětů a dokázal ovlivňovat gradaci slaných papírů.  Také nemnoho dochovaných maleb na slaný papír signovaných Rupp a Bekl dokazuje výjimečné nadání. Historička umění Hana Volavková v roce 1939 napsala: „V živnostensky vedeném ateliéru Ruppa a Bekla se vystřídala celá česká šlechta, v něm našla česká fotografie svého  Adamsona a Hilla“.

Odkazy:

Jiřík; Toman s. 48-49 (odkazy na literaturu i prameny); Holešovský;  Volavková; P. Scheufler: Josef Bekl   RF 1986, č.4; Ateliéry I.; Encyklopedie fotografů, s. 22-23; Nová encyklopedie českého výtvarného umění, s. 56-57 (odkazy na literaturu); Galerie c. k. fotografů