Snímky dětí 19. století dobře ilustrují soudobé společenské konvence, estetické názory, řemeslné dovednosti i technické možnosti fotografů. Výstižně dokládají , co fotografa tehdy nejvíce trápilo:  problém osvětlení, nízká citlivost fotomateriálů. Podobně jako snímky žen a většiny mužů byly portréty dětí pojednány fotografem vážně a  důstojně. Jen výjimečně je vyprovokovala  dětská hravost  k méně konvenčnímu řešení. Někdy si s dětskou živostí přímo nevěděli rady a výsledkem byly  pohybově rozostřené tváře, nebo toporné a nepřirozené umístění. Fotoateliér  byl inventářem a rekvizitami zařízen na „snímání“ dospělých a rozpor mezi  postavičkami a velkým nábytkem se někdy řešil umístěním dětí ve stoje na židle a křesla, nebo dokonce vsedě na stůl. Inventář ze světa dospělých  demonstrují snímky  děti u sloupků, závěsů, balustrád, i umělých pařezů na koberci a před pozadím malované krajiny. Někdy je  vidět také nástroj, který dítě při delší expozici podpíral. Až  ke konci 19. století se v ateliérech začaly objevovat předměty z dětského světa, jako byly různá houpadla,  vozíky  nebo hračky. Málokdy drželo dítě v  ruce  něco tak přirozeného jako panenku nebo míč. Ze zvířátek se s dětmi tehdy nejčastěji portrétoval králík, psík býval jen vycpaný.
    Stará fotografie dobře ilustruje, jak  do dětí rodiče promítají na pozadí konvencí sami sebe, své tužby a naděje. Odrazem těchto sebeprojekcí  bylo oblékání dětí do nejrůznějších kostýmů, zejména uniforem. Oblečení dětí bývalo mnohdy miniaturou dospělého. S blížícím se koncem století však přibývalo při portrétování jisté hravosti a častěji se také fotografovaly děti a zejména mladí v kostýmech pro maškarní plesy.
    V atmosféře nabité divadelností a symboličností  se dětských postav mnohdy využívalo k symbolickým výjevům. Vedle tradičních amorků děti jako loutky  ilustrovaly i různá „romantická povolání“. Děti hrály své role také v inscenovaných pohádkových výjevech, scénkách ze života i práce i výjevech didaktických (scénka s andělem strážným).
     Při délce expozic a obřadnému charakteru návštěvy u fotografa  můžeme jen vzácně na dětských snímcích nalézt nenucenost a  přirozenou mimiku. Případná grimasa pláče se retušovala.  Většinou se na snímcích, stejně jako dospělí, děti tvářily nesmírně vážně, přičemž ta vážnost někdy kontrastovala s rekvizitami okolo nich. Z dětského světa se děti mechanicky přenášely do grimas a rekvizit dospělých; ostatně i bezstarostné dětství bývalo kratší...  Snímky, které by byly  kresbou dětské duše a její citlivosti a hravosti a které vytvářel v Anglii Lewis Carrol, v českých zemích nenajdeme. Některé  však přesto přesahují soudobé konvence,  některé jsou i  vzácným dokladem soudobého životního stylu  a všechny pak jsou pozoruhodným dokladem o myšlení, cítění a vidění našich předků.

Dobové originály všech snímků pocházejí ze Sbírky Scheufler.