Psi na historických fotografiích 

V prvních desetiletích fotografie se psi fotografovali u profesionálních fotografů a většinou pouze v ateliérech. Již na technice daguerrotypii nalezneme portréty psů, snímané víceméně obdobně jako portréty lidí. Již tehdy také se na fotografiích objevuje pes po boku člověka. Většinou má ovšem charakter jakéhosi atributu, blíže charakterizuje portrétovaného, jímž je v tomto případě myslivec nebo lovec.   Na snímcích tak vidíme většinou někdejší lovecká plemena. V ateliéru fotografa se pomocí malovaných pozadí a nejrůznějších přírodních doplňků vytvářelo umělé přírodní prostředí. Jako domácí přítel se pes v ateliéru fotografoval samozřejmě také, přičemž fotograf mnohdy zápasil s umístěním psa a jeho živostí, která při nezbytné delší expozici byla problém. Někteří fotografové začali proto používat psů vycpaných či sádrových, které měly charakter rekvizity podobně jako plůtek, závěs nebo zábradlí.  Podobných rekvizit využil například český fotograf Jindřich Eckert k cyklu nazvaném Humoresky, v němž psi slouží jako předmět rádoby humorného ztvárnění. Tento ve své době nejvýznamnější český fotograf snímal i jednotlivá psí plemena a to již mimo ateliér. Účel této patrně první koncipované fotografické série psů u nás, datované 1870, však není znám. Používání rekvizit ve fotoateliérech časem nabylo určité obludnosti, ale zároveň i vynalézavosti, když prostor ateliéru musel být vždy konstruován a pracovalo se vpodstatě divadelním způsobem a s vytvářením iluzí (viz foto dítěte se psem na lodi).

Fotografování psů velmi změnilo fotografiovábí ze záliby. Již v sedmdesátých letech 19. století fotoamatéři ze šlechtických kruhů zachycovali s pozoruhodnou živostí své psí spoluobyvatele. Snímky mají mnohdy charakter jakési obrazové kroniky, překvapí svou všedností a bezprostředností. Když se kolem 1900 stalo amatérské fotografování běžnou zálibou, začal být pes v některých amatérských i profesionálních kompozicích využíván jako předmět určitého sentimentu. Pokrok fotografické techniky již v té době umožnil živé spontánní fotografování a to i na honech, které samozřejmě bez psů nebyly myslitelné. V české fotografii tehdy vznikly vynikající momentní s
nímky z honů od Rudolfa Brunera-Dvořáka a Josefa Pírky. Oproti malbě či kresbě má fotografie zvířat v lecčems přednost, nejen v autencitě a věrnosti, ale i ve specifické fotografické mluvě. Ta v předminulém století odráží nejen technické problémy s malou citlivostí fotomateriálů, ale leckdy i názor na postavení a úlohu psa mezi lidmi. Za fotografiemi psů z 19. století se tak mnohdy odráží mnohem více, než se na první pohled může zdát.