Sociální fotografie
Sociální fotografie v českých zemích do 1918
Žádný z autorů z českých zemí před rokem 1918 se, pokud je zatím známo, programově nevěnoval sociálním otázkám chudoby, vydědění ze společnosti, zločinnosti, nezaměstnanosti, v obdobě velikánů světové fotografie Jacoba Riise, Lewise Hine a dalších, které téma zaujalo jen částí jejich tvůrčí dráhy (např. M. P. Dmitrijev).
Sociálně vydědění, lidé žijící na okraji společnosti, byli některými českými fotografy vnímáni jako ,,typy”. Vzácně nalezme jejich portréty z ateliérů již v 70. letech 19. století, od konce století se zachycovali již ve svém autentickém prostředí. Na fotografických pohlednicích jejich podobu šířil ve své sérii pojmenovanou Pražské typy antikvář a fotograf Zikmund Reach. Společenství lidí, která žila jinak, než byla většina v českých zemích zvyklá, jako byli Romové, či třeba muslimové v Bosně, fotografoval častěji zejména Rudolf Bruner-Dvořák. Naopak běžný každodenní život na českém a moravském venkově zachycoval -a to zcela systematicky- František Krátký. Nebyl kritik v tom smyslu, že by hledal specielně záběry ,,chudých a ponížených”, ale v jeho stále nedoceněném díle nalezneme syrový neidealizovaný obraz života venkova Království českého konce 19. století. Jisté sociální aspekty nalézáme v díle Jana Kříženeckého, který ve své dokumentaci pro pražský magistrát dokumentoval i třeba Vychovatelnu v Libni, pečující o mravně narušenou mládež ve věku od 8 do 18 let. V dokumentaci interiérů továren a dílen nalezmeme i mnoho prací, které bezděčně nesou sociální aspekt.
Poznámka: Termín sociální vychází z latinského socialis - společenský a z definice slova může vyplývat, že sociální v širším smyslu může být každá fotografie zobrazující lidské společenství. Proto také je termín užit, domnívám se ale, že v zásadě překladově nevhodně, u výrazu ,,sociální sítě”, neboť v širším smyslu jde o sítě společenské, protože čeština většinově chápe výraz sociální v užším smyslu ve směru ztížených životních podmínek (viz například termín sociální dávky).